Osudy krasohlídkovských simíků

Agnes napsal:

Píšeš moc hezky, přibyla ti čtenářka

Děkuju!

8. díl

Štětec tančil po plátně. Dlouhé, klidné tahy pomalu vytvářely obraz, který pro Adélu Slušnou tvořil celý svět. Malovala zpaměti, se smutným, nepřítomným výrazem, myšlenky zatoulané kdesi v dálce.



Milan. Já a Milan. Ale ne dnes, ne teď. Teď je to Milan, ekonomie, společnost a Milanovi přátelé. Já už tam nepatřím…
Podobné myšlenky se Adéle honily hlavou už dlouho, trápily ji, nedaly jí spát. Svěřila se a zachytila své pohnutky do levného sešitu z recyklovaného papíru, v marné naději, že si tím ulehčí myšlení, ale nic jí nepomohlo.
A tak malovala.




S posledními tahy štětce pojednou přišel spásný nápad. Adéla už věděla, co udělá. Znovu se podívala na dokončený obraz, který jí dodal jistotu.
Vsadí na jedinou kartu a všechno Milanovi vyklopí. Co na tom, že nemusí vyhrát?
Stále odhodlaná sešla Adéla do haly. To, co tam uviděla, jí moc odvahy nedodalo.



Aha, pomyslela si, a je to tu znova. Milan se právě loučil se dvěma lamami a na tváři měl šťastný úsměv.
„Ady, tomu neuvěříš!“ pokřikoval Milan. „Povedlo se! Už…já…přijali mě!“
Milanovo nadšení nebralo konce, a tak se Adéla rozhodla nekazit mu radost svými pocity. Při obědě útrpně snášela nekonečné vychvalování lam a jejich tajného spolku a snažila se s Milanem normálně komunikovat…



…a pak radši zbaběle odešla na přednášku a zbytek dne se nadšenému Milanovi vyhýbala.


V noci se skutečně před kolejí ukázala dlouhá černá limuzína, vystoupil z ní příslušník lamího spolku a směle vyrazil vpřed.





Vpadl bez zaklepání k Milanovi do pokoje, udělal poněkud…ehm…zajímavou holubičku, spoutal Milana a odvedl k limuzíně.





Tam ho nacpal do zadní části, sám nasedl na místo spolujezdce a limuzína zmizela v dáli.




A máme tu opět ohranou písničku…
…ráno, raníčko panna vstala…
…podívala se na oční stolek a zděsila se. Ležel tam její deník, tak, jak ho včera nechala ležet – otevřený na poslední z popsaných stran. Znovu přelétla pohledem ta slova plná bolesti a smutku, která ji zraňovala teď, když je četla, mnohem více, než kolik bolesti se v ní skrývalo při jejich psaní.

Nepříliš pohledný…krásné modré oči…miluju ho…nevnímá mne…už to nezvládnu…smutná…bolí mě to...já...on...my…ta hrozná uniforma…odejít…navždy.

A pod tím byla další slova, napsaná úhledným rukopisem s výrazným sklonem doprava.

Drahá Adélo,
miluji Tě víc, než si dokážeš představit, ale udělal jsem chybu a vím, že ji nedokážu napravit. Začnu tedy nový život a do toho Tvého již nebudu nadále zasahovat, protože Ti nechci opět působit bolest a smutek.Má přítomnost už nic nezachrání a nás oba by ničila, proto odcházím. Miloval jsem Tě a vždy budu. Jsi krásná a krásná zůstaneš.
S láskou
Milan

smutný ale krásnýýý

9. díl

Vraťme se spolu k Milanovi, do chvíle, kde jsme ho opustili. Nastoupil (nebo spíše byl nastoupen) do černé limuzíny, která ho odvážela do neznáma…



…kde zastavila a zmatený Milan, kterému po dobu cesty neřekl nikdo ani slovo, vystoupil.



Stál před mohutnou pevností, ostře se rýsující proti noční obloze. Z její brány se vyhrnulo několik studentů s lamí uniformou a všichni ho začali vítat, někteří i tleskali.
„Milan!!!“
„Milan je best!“
„Vítej mezi těmi nejlepšími!“
Jedna milá zrzka mu přinesla stejnou sametovou uniformu, jako měli ostatní členové tajného spolku a on se do ní bezostyšně oblékl přímo tam, kde zrovna stál.





Po uvítání se lamy rozptýlily a Milan se vydal na průzkum jejich sídla. To ho nadchlo téměř po všech stránkách, k absolutnímu štěstí už mu chyběly jen těžké středověké postele. Když si však všiml jednoho přístroje v hale, který před tím přehlédl, dostal se do stavu velmi blízkého euforii.
Po tomhle přece vždycky toužil! Takhle bude moci mít každou dívku, na kterou se jen podívá! S rozechvělýma rukama přistoupil k přístroji a stiskl velké zelené tlačítko na jeho boku.



Na obrazovce se téměř okamžitě rozsvítil nápis:

KOSMETICKÝ CHIRURG DOKTORA VU VÁS VÍTÁ!
ZVOLTE POŽADOVANÝ VÝSLEDEK ZÁKROKU.

Milan tedy bleskově naťukal na klávesnici několik slov, chvíli dumal u grafického programu, pak stiskl tlačítko OK a napjatě čekal, co bude dál.



Přístroj okamžitě zareagoval: NASAĎTE SI, PROSÍM, MODELAČNÍ MASKU.
Odhodlaný, ale nervózní Milan si tedy nasadil na obličej pevnou masku.



Po několika minutách nepříjemného tepla, pnutí a šimrání přístroj zapípal a maska se mu sama odlepila od obličeje. Bez dechu a plný obav se Milan podíval do zrcátka vedle masky.



Chvilku němě zíral a pak se pevností rozlehl hlasitý výkřik:
„JOOOO!“
Jestli měl k radosti důvod, nechť ohodnotí čtenáři:



Ale jelikož i pro něj platilo prohlášení Škola volá!, musel prozatím nechat spolek spolkem a vyrazit oslňovat profesorky na závěrečnou zkoušku.



Vrátil se plný sebevědomí, jeho znalosti dohromady se šarmem mu vykouzlily známku 1. A protože učení si nedalo pokoj, zmanipuloval jednu naivní lamu natolik dokonale, že mu napsala semestrální práci s pocitem, že se jí dostalo největší možné pocty.
A Milan, který se mezitím dozvěděl, že od spolku dostane příspěvek na bydlení ve výši 45 000 simoleonů, nezaváhal a okamžitě se jal hledat nové bydlení.



Ale nebude tam bydlet sám, to je jisté. Jenže s Adélou taky ne. Má ji rád, to je pravda, ale ona ho brzdí ve všem, co by chtěl dělat a nedokáže se smířit s tím, že není jediným člověkem v jeho životě, přemítal. Nakonec se rozhodl jí to říct a pokusit se o rozumnou dohodu.

Na kolej ho přivezla tatáž limuzína, která ho odvezla do pevnosti. Při té příležitosti nastala menší chyba hry a na silnici se objevily limuzíny dvě. Jedna Milana odvážela směr tajný spolek a druhá odtamtud právě přijela.



Když vystoupil, vydal se Milan rovnou k Adéle do pokoje. Zaklepal a po chvíli vešel dovnitř. V pokoji byla tma tmoucí. To ale nečekal a tak plynule pokračoval v pohybu, až na něco narazil.Chvíli šeptem nadával a teprve potom mu došlo, že v jednu hodinu ráno většinou Adéla i mnoho jiných smrtelníků spí a k tomu je obvykle tma docela vhodná.
Potichu, aby Adélu nevzbudil, začal rukama šmátrat před sebou v naději, že najde stěnu. Objevil však jenom noční stolek a na něm tenký otevřený sešit. To je asi ten úkol, co mi Adéla slíbila, že ho napíše, pomyslel si Milan a zastyděl se, že mu výpočty s procenty dělají takový problém. Nakonec si vzal sešit a odporoučel se z pokoje.

Když si však Milan na světle prohlédl poslední z popsaných stran sešitu, zjistil, že to určitě není jeho úkol. A kdo z vás uhodne, co objevil za písemnost? Ano, správně, Adélin deník.
„To se mi hodí, to se mi hodí! Takhle se jí zbavím raz dva…“ šeptal si při jeho čtení. Pak pod Adélin text něco se zlomyslným úsměvem připsal a vyrazil ke kolejnímu počítači a hbitě začal psát.



Hledám spolubydlící, dívku studující v 1. ročníku. Jsem…
…co nejdříve.

Takže sbohem, Adélo, koleji, sbohem, společné sprchy…
…má budoucnost je zářivá a plná peněz!

10. díl

Čím déle byla dvojčátka na světě, tím připadala rodičům roztomilejší. Každou volnou chvíli strávili Pavlína i Antonín mazlením se s těmi malými uzlíčky štěstí. Většímu zájmu se mohla těšit Evy, o několik minut mladší než Tadeáš. Bylo tomu tak proto, že Pavlína svou jedinou dceru přímo zbožňovala, fascinovaly ji její malé prstíky, modrá očka i nevinný úsměv. Ty samé vlastnosti měl Tady také, ale byl už čtvrtým Pavlíniným synem a ona tolik toužila po holčičce. To dnes ale není předmětem vyšetřování, takže pokračujme dále. Nabízím vám několik fotek malých dvojčátek, protože jsou to ta nejroztomilejší simiminka, která se mi kdy ve hře narodila.






Ode dne, kdy se Evelynn a Tadeáš narodili, uběhl už rok. To, co se pomalu blížilo po celou dobu, dnes přišlo a budou se slavit ne jedny nebo dvoje, ale rovnou troje narozeniny. Ke dvojčátkům se připojí dvanáctiletý Tonda a se třináctým rokem jeho života se z něj stane teenager.
V temné upírské ložnici už jsou připraveny tři dorty, už stačí, aby dorazili oslavenci a můžeme začít.
Tonda se dostavil jako první a začal nervózně přešlapovat před svým dortem. Svrběly ho ruce, nohy a dokonce i nos, tak moc toužil vyrůst, ale chtěl počkat na zbytek své roztržité a natěšené rodiny. Když však Antonín přinesl k dortu Evy, ta nezaváhala, vykašlala se na svíčky, dort i obvyklé povzbuzování, vysmekla se tatínkovi z rukou a vyrostla. Jen tak, bez průtahů vyskočila a bylo z ní batole. Moc krásy zatím nepobrala, ale kdoví, třeba se to spraví.





Tadeáš udělal to samé, ani se nenechal přinést k dortu. Je podobný sestřičce, ale na hlavě má stejné miniafro jako dříve Marek.




Když Tonda uviděl, že dvojčátka ho zradila, nechal oslavu oslavou a také vyrostl.



Kluk je z něho pěkný, je hodně podobný svému mrtvému otci. Ale to oblečení…



Tonda měl ale jeden vážný problém. Ten problém měl dlouhé světlé vlasy a krásný úsměv a jmenoval se Bridget. Jednoho dne se s ní Tonda seznámil ve škole a zanedlouho se z nich stali přátelé.



Co ho však trápilo, byl jeho bratr Marek. Bridget byla krásná,milá, chytrá, přívětivá a oblíbená a Markovi se také líbila. Byla o něco mladší než Tonda, ale to mu nevadilo. Líbila se mu natolik, že byl ochotný počkat, až ho doroste. Ale Marek byl problém. Měl ten správný věk a spoustu příležitostí se s ní spřátelit…Bude ho muset nějak odradit.

Na závěr ještě zápis z Antonínovy kroniky:
Dnešního dne dosáhl můj prvorozený syn Tadeáš věku jednoho roku, stejně jako jeho mladší sestra Evelynn. Oba mí potomci jsou rodu vznešeného, hodni jména důstojného. Proto můj prvorozený syn nechť nosí jméno Tadeáš Paul Antonio Švorc-Langer a titul hraběte. Má milovaná dcera honosit se bude jménem Evelynn Pauline Antonia Švorcová-Langerová a po právu náležeti jí bude titul hraběnka. Budu střežit každý krok potomstva svého, neboť v něm koluje má krev a krev mé milované, a chránit ho navěky.

Dala jsi díly najednou ale envadí hezký,líbilo se mi to a bylo to taklový na přemejšlení