Osudy krasohlídkovských simíků

Tak i já jsem se rozhodla, že se pokusím sesmolit příběh. Vybrala jsem si Krasohlídkov, přesněji řečeno Švorcovi. A tady je výsledek mého snažení:

1. díl

Kdesi v dálce, ve vzdálené Simevropě, leží městečko Krasohlídkov. Žije v něm spousta více či méně spokojených rodin, pracujících, zamilovaných, pilně studujících a jinak postižených simíků. Jednou z těch mnoha rodin jsou Švorcovi.



Pavlína Švorcová byla šťastná. Měla k tomu dobrý důvod, protože její život zpestřovali čtyři muži. Milan, blonďatý teenager, zanedlouho odejde na univerzitu, ale jejím nejstarším synem, na kterého je patřičně hrdá, zůstane i nadále. Malý Tonda, který nedávno začal chodit do školy, je její chloubou a radostí stejně jako nejmladší Marek, i když právě ten ji zrovna půvabně odekoroval a tak se dá o jeho zásluhách pochybovat.



Ale to byli pouze tři chlapci. Největší zdroj její radosti zanedlouho přijde a ona musí být jedinečná. Vždyť on je tak dokonalý, pomyslela si. Určitě pro něj nejsem dost dobrá. Kdo by se také zamiloval do trojnásobné matky, která má málo peněz a obchod tak malý, že se v něm sotva otočí… Ale konec úvah, ON právě přišel.

Ještě že je taková tma, alespoň Tonda neuvidí tu skvrnu od řasenky, pomyslela si Pavlína s úlevou. Líčila se poněkud usilovně a už tu černou pohromu nestihla umýt, a tak si alespoň každou chvíli v rámci očisty otřela oči. I když kdoví, třeba by se hraběti Antonínu Langerovi líbila i tak. Je to přeci jenom upír, že ano, uklidňovala se. Vzápětí z ní všechny obavy vyprchaly a ona se, zahalená v růžovém oblaku štěstí, cítila tak krásně, jako nikdy předtím. Kdo taky ne…



No a jak romantika pokračovala, vidíte sami.



Pavlína se vznášela na vrcholu blaha. Není divu, Antonín je opravdu exkluzivní kousek (a to i přes skutečnost, že není vidět v zrcadle).



Když už byl Pavlínin host na odchodu, stalo se něco, co nikdo nečekal (já tedy rozhodně ne). Upírovi, toužícímu po krvi, se zablesklo v očích…



…a pak se ze záblesku stala záře…
…jedno malé kousnutí…
…krkolomná pozice…
…jekot…



…a na podlahu už dopadla Pavlína jako novopečená upírka. Nejdříve měla v hlavě prázdno, ale pak jí tam vybuchlo tisíc otázek. Nejdříve pár nechápavých:
Cože? Já jsem upír? Vážně? Pavlíno Švorcová, uvědomuješ si, že jsi upír?
Pak pár praktických, jí vlastních:
Ale co děti? Kdo se o ně bude přes den starat? Ubližuje mi světlo, je to tak? To je trochu hloupé, ne?
A potom ty nejdůležitější:
Pomoc! Co budu dělat? CO BUDU PROBOHA DĚLAT???

------------------------------------------------------------------

Tak co, líbí? Mám pokračovat?

Krásnýýýýýýýýý pokráčkooo

Pokračování sice existuje, ale zveřejním ho až zítra, musím chvíli napínat...

jj dobrý,hezký přibech,zajímaví

Moc hezký...

Všem děkuju za slova chvály, snad nezměníte názor po dalším díle.

2. díl
Milan Švorc se stal terčem křížového výslechu. V pauzách mezi muchlováním, objímáním a dalšími formami sbližování se ho jeho vyvolená, Adéla Slušná, ptala na detaily z kauzy Upíři.

„A vážně je tvoje mamka upírka?“ ptala se Adéla vzrušeně. Už počtvrté.
„ Kdyby nebyla, tak to přeci netvrdím, Ady.“ odpověděl jí počtvrté Milan, kterého toto téma očividně poněkud nudilo. Pak se mu ale v očích rozzářily jiskřičky. Na něco si vzpomněl.
„Ale já jsem ti neřekl, jak to pokračovalo.“ Tajuplně, Milan.
„Ono to pokračovalo? Vážně?“ Vzrušeně, Adéla.
„Jasně. No, když vylezli z ložnice, tak mamku ten upír kousnul. Ona byla docela mimo, tak jsme jí všichni uklidňovali, Antonín jí říkal, že si zvykne a Tondovi to přišlo super.
No a potom si Antonín před ní kleknul, vytáhnul takovou modrou sametovou krabičku, ve který byl prstýnek s diamantem a nabídnul mamce zasnoubení. A ona samozřejmě souhlasila, jak jinak… A pak mu skočila do náruče a tvářila se totálně šťastně…“



„Páni, to je fakticky něco!“ Prohlásila velmi duchaplně Adéla. (co jiného bych od ní vlastně čekala…)
„ A dál?“
„Dál…pak Antonínovi mamka nabídla, aby se k nám nastěhoval! Takže nás je v rodině pět, k nám už se skoro nevejdeme a protože Antonín je dost bohatej, budeme se stěhovat do většího! A mamka se rozplývá, jak je Antonín hrozně galantní, milej a tak.“ Ukončil svůj monolog Milan.



„A jak to nesete ty a Tonda?“ zeptala se se zájmem Adéla.
„Já to mamce přeju, když je zamilovaná. A má dobrou náladu, všechno dovolí, vaří úžasný jídla a je šťastná.“



„Hmm…“ Adéla opět odpověděla značně duchaplně.
A pak pokračovali ve sbližování.



Nedlouho poté se Švorcovi spolu s Antonínem přestěhovali do ohromného dvoupatrového domu, který jim všem vzal dech.

Po menších nesnázích s neochotnými stěhováky se ho podařilo i zařídit a jak to dopadlo, posuďte sami.

Obývací pokoj




Kuchyně + jídelna





Miniateliér



Salonek



Ložnice





Dětský pokoj




Pracovna (nebo spíš kůlnička na dříví)



Studovna pro děti



Koupelna



Ložnice byla na Pavlínin vkus moc tmavá, ale když už je ten upír...
V novém domě se toho stane ještě hodně zajímavého, počínaje příštím dílem. Na ten si ale budete muset chvíli počkat.

Hezkýý pokráčko si žádám

Zimí, fakt ti to mám ještě jednou komentovat?

jj krásný.....myslím si že když to takhle půjde dál tak budeš hodně žádána u čtenářu(TS2)

k.oallka napsal:

jj krásný.....myslím si že když to takhle půjde dál tak budeš hodně žádána u čtenářu(TS2)

Děkuju...no, na druhým fóru mám o něco víc dílků, postupně je sem nasunu...

Tak tu mám pro vás další díl, v pořadí už třetí, ve kterém bude jeden větší zvrat.

3. díl
Všichni obyvatelé nového domu (a jedna Milanova kamarádka, která odmítala odejít) se shromáždili okolo stolu v temné ložnici upírů. Zírali na malého Marka, spokojeně se usmívajícího v Milanově náručí. Po pár minutách hecování, hlučení s řehtačkou, troubení a pískání sfoukl Milan svíčky na dortu a vyhodil Marka do vzduchu, praktikujíc osvědčenou metodu přinucování dětí k růstu. Kupodivu to zabralo a z malého Marka vyrostl o něco větší černovlasý Marek.






Všichni se tvářili vesele a šťastně, jen Pavlína měla na tváři výraz smutku.
„Děje se něco, Pavli?“ zeptal se pozorný Tonda (Překřtila jsem Antonína).
„Oh, to nic…“ odpověděla poněkud nepřítomně Pavlína.
„Je to kvůli dětem, že ano?“



„No,víš…“
Nastala pauza.
„Ano. Já…nemůžu se jim věnovat, skoro je nevidím. Přes den se odsud nehnu, ostatní pokoje mají okna. A nemůžu je zazdít. Kluci by to nesnesli.“ Pavlínin hlas se zlomil.
„Nemůžu je nechat být! Vždyť Milan se o oba, Tondu i Marka, stará od rána do večera. A já vždycky v noci akorát poklidím, udělám jídlo na celý den a kluci zatím spí.“ To už Pavlína mluvila rychle a potlačovala pláč.
„Já to nezvládnu!“ prohlásila na závěr.



„Ale no tak..."řekl Tonda „Teď na to nemysli. Už je tma a kluci ještě nespí, jdi za nimi.“

Když se Pavlína vrátila, tvářila se mnohem spokojeněji.
„Už spí, jen Milan si ještě čte. Jsou tak hodní.“ Zkonstatovala s mírným úsměvem.

O několik dní a nocí později se v ložnici odehrál následující rozhovor:
„Pavli?“
„Ano?“
„Něco jsem ti přinesl“
„Vážně?“
„Samozřejmě. Jen se dobře koukni.“
A Pavlína se rozhlédla.



„ Tondo? Ty…ty myslíš…já…“
„Jen do toho. Je to to nejlepší, co můžeš udělat.“
A tak vzala Pavlína lahvičku do ruky, nervózně se usmála na svého snoubence...

…zhluboka se napila…






…a pak její svět vybuchl.
Stála na zemi v temném pokoji,motala se jí hlava a nic se jí nevybavovalo. Pak zahlédla svého snoubence, jak se na ni usmívá a porozuměla.



Podívala se na své ruce, podívala se znovu, pak mrkla do zrcadla jedním očkem, druhým očkem, oběma očkama, usmála se na sebe a nevidouc deseticentimetrové řezáky, šla vyzkoušet novou postel (poprvé v novém domě! Předtím obývali rakve…)



Druhý den ráno si šla Pavlína užívat svobody za bílého dne a vrazila ke kadeřnici.
Hrabě Antonín Langer se díval, jak auto odjíždí z příjezdové cesty, pak se tajemně pousmál, vyndal z kapsy lahvičku stejnou jako ta, kterou dal Pavlíně a zkoumavě se na ni zadíval.

ou tak to musela bejt velká rana....potlesk pro povedenej dílekček

Krása bezva, napsaný a úžasně sladěný no radost jen číst!!!

Takže všem dvěma čtenářkám děkuju za pochvalu, jsou jenom dvě, ale přesto potěší, takže vám dneska věnuju ještě jeden díl...

4. díl

U Švorců dny šťastně plynuly a protože měly zrovna dobrou náladu, nehnaly se nadzvukovou rychlostí, ani se netáhly pomalu jako med stékající z nože. Poklidnou idylku nic nenarušovalo, hladinu rodinné pohody nemohlo nic zničit. Milan a Tonda mladší pilně studovali, oba měli samé jedničky a Tonda byl vybaven takovým množstvím logiky, že by mohl dostat univerzitní stipendium i ve svých osmi letech. Však s ním také Pavlína hrála šachy, pomáhala mu s úkoly a vedla ho ke studiu.
Z Milana měla radost také, téměř se vznášela pýchou a hrdostí, když ho viděla studovat. Věděla, jak moc jejímu nejstaršímu synovi záleží na úspěchu na univerzitě a plně ho v jeho snaze podporovala. Vařila mu jeho nejoblíbenější jídla, pouštěla ho ven, to všechno jako podporu při učení. Milan lehával každé odpoledne v knihách, pak si dal výtečnou večeři a vyrazil ven s přáteli.



Na Pavlíně začínalo být vidět noční řádění s Tondou starším. Čím byl porod blíže, tím více se budoucí otec těšil, obskakoval těhotnou Pavlínu a dnem i nocí se rozplýval nad jejím rostoucím bříškem. S miminkem se snažil komunikovat i skrz Pavlíniny těhotenské šaty a zářil jako sluníčko, jako to nenáviděné a zároveň milované slunce.





Tento stereotyp vydržel u Švorců dlouho. Antonín/Tonda se věnoval Pavlíniným dětem tak, jako by byly jeho vlastní. Vysvětloval Milanovi záludnosti fyziky, s Tondou pozoroval hvězdy a ukazoval mu souhvězdí a s malým Markem si celé dny hrál a učil ho mluvit, přestože jeho snaha byla povětšinou bezvýsledná. Marek odmítal vyslovit i slůvka jako méďa, klasika jako máma a táta, Ema, mísa a bába nezabírala.



O něco úspěšnější byla Pavlína a její pokusy zasvětit Marka do dalšího možného způsobu využití nohou. Po dlouhém čase stráveném na různých místech domu se Mareček nakonec zvedl a vyrazil nejistým krokem k Pavlíně. Po několika hodinách útrap už nebyly krůčky tak trhané, nožky tak vratké a Pavlína tak napnutá, povede-li se. A povedlo se.





Ale ani Tonda ve svém snažení nepovolil. Když se z Marečka vyklubal notorický nespavec, pokračoval ve výuce mluvnice, jak označoval tu dobu strávenou na podlaze zeleného dětského pokojíku. Slovo méďa bylo stále pasé, ale po nekonečných pokusech našel Tonda vhodné slovo. První věc v životě, kterou Marek Švorc řekl, bylo slovo ŽIDLIŠKA.



Tím druhým slovem bylo TÁTA. Antonínovi to vzalo dech.



…………………………………………………………………….

Hrabě Antonín Langer byl plný pochybností. Má to udělat? Nemá to udělat? Má se poradit s Pavlínou? Schválila by mu to? Asi ano...ale ona je nevyzpatatelná...a byl by lepším otcem bez špičáků dlouhých deset centimetrů? Jistě, mohl by normálně pracovat, dívat se do ostrého slunce a obávat se při tom jenom o svůj zrak a ne o život, mohl by posedávat na zahradě, usmívat se, opalovat se a vnitřek rakve sledovat až po smrti a ne každý den jako doteď. Ale ta smrt… nebude moci pozorovat své potomky, jak rostou, jsou čím dál tím samostatnější, chovají ho v úctě, má hromadu rozesmátých pravnoučat, vypráví jim o jejich prababičce…kterou na druhou stranu jednou provždy ztratí a ztratí tak i polovinu smyslu svého života, protože ona nebude žít stovky a stovky let a ve chvíli, kdy bude on sedět v temné místnosti, obklopený hloučkem dětí a sdělovat jim poznatky o dětství jejich dávno mrtvého dědečka, stárnoucího otce a o tom, jak zasadil tu staletou lípu, co je na zahradě, bude jeho láska tvrdě spát v podobě hromádky prachu pod zemí. Opravdu to chce?
....................................................................................

Tak co myslíte, promění se Antonín v člověka nebo ne?

Co dodat tobych se pořád opakovala akorát mě zaráží že Pavlína na nějaké fotce neměla bříško

peettrraa napsal:

Co dodat tobych se pořád opakovala akorát mě zaráží že Pavlína na nějaké fotce neměla bříško

jj toho jsme si taky všimla...ale hezjý a rychle sem daný další dílek-to je dobře aspon jsem nemusela tak dlouho čekat

k.oallka napsal:

peettrraa napsal:

Co dodat tobych se pořád opakovala akorát mě zaráží že Pavlína na nějaké fotce neměla bříško

jj toho jsme si taky všimla...ale hezjý a rychle sem daný další dílek-to je dobře aspon jsem nemusela tak dlouho čekat

Jej, chyba v Matrixu...ale ona tam časově to bříško má mít, ale v tom sportovním oblečení jaksi není...časově by tam být mělo...

5. díl

Žlutý taxík zastavil před velkou, prehistoricky vyhlížející budovou. Otevřely se dveře a z jeho útrob se vyhrabal světlovlasý teenager v černé košili. Rozhlédl se kolem sebe, pak se udiveně podíval na své nohy…




…a Milan Švorc vyrostl v mladého dospělého s ostrými rysy a v příšerném oblečení.
Porovnal adresu na malém umolousaném lístečku, který držel v ruce, s adresou budovy před sebou a sebevědomě vešel dovnitř. Zběžná prohlídka přízemí ho vcelku uspokojila a tak se stále ještě sebevědomě a v dobré náladě vydal po schodech vzhůru čelit jedné z mnoha svých obav, kterou ztělesňovaly kolejní ložnice.



Stipendia mu vynesla více než 2000 drahocenných simoleonů, ale na privát to bohužel nestačilo, a tak byl odkázán na bezplatnou formu ubytování. Když vstoupil do pokoje, který mu podle propozic náležel, zarazil se. Nebyl zdaleka jediný, kdo byl uvnitř.




„Ehm, slečno, vy tu jste ubytovaná?“ dotázal se Milan neznámé nesměle.
Její odpověď byla stručná a výstižná.



„Ne, bydlím o pokoj vedle. Mám tam i fotku, to sis nevšiml?“ zeptala se nechápajícího Milana ta dívka.
Rychlý pohled ze dveří, nádech, nechápavý výraz, ticho, chápavý výraz.
„A-Adélo?“ vyhrkl Milan, pochopivší realitu. „Jsi to ty? Co tu děláš?“
„Studuju. Jako ty.“ Opáčila Adéla věcným tónem. „Překvapen?“
„Jo. Ne. Asi. Já… vypadáš krásně.“
„Díky. Potřebuješ přece pohlednou morální podporu, ne?“ Bylo to spíše konstatování než otázka.

Univerzitní dny plné studia narušovala převážně společná zábava Milana a Adély, to jest nahánění studentů v černých uniformách s logem lamy. Rozhovorů s nimi bylo několik a v různém duchu.

„Kolik myslíš, že dostane ten nový film Otmarů? Jmenuje se to Nabuchodonozor IV. Veliký a je to o nějakým dávno mrtvým královi.“ Zeptala se blondýnka.



„Myslím, že asi dva nebo tři. Nebylo to nic moc, ale byla tam hezká hudba a speciální efekty.“ Odpověděla Adéla znuděně. Ta dívka si vůbec nevšímala, co se okolo děje, jen mlela a mlela a mlela.

A nebyla jediná. Další, povětšinou smysluplnější rozhovory absolvoval jak Milan, tak Adéla, ovšem bez zjevného výsledku.






Jejich známosti z nich však dělaly poměrně vlivné osoby a tak vyšla najevo Adélina poctivost a Milanova lenost. Zatímco Adéla napsala svou semestrální práci celou sama, Milan dal přednost pohodlnější metodě, ztělesněné jedním z jeho uniformovaných přátel.




Oba tím dosáhli uspokojivých výsledků, a tak trávili druhou část semestru zábavou všeho druhu, jen občas se připojili ke společnému studiu. To jim dokázalo, že kvalitní semestrální práce je bezpečnější než neustálé učení, které způsobuje průhlednost.



Milan se věnoval pouze zábavě a pro pobavení sebe i ostatních dělal občas i zakázané věci.




Není proto divu, že si nevšiml, jak je Adéla čím dál tím smutnější.

Krásnýýýýý moc se to hezky čte no jedna báseň další dílek!!

Tak tu mám další díl, je bohužel bez fotek, ale doufám, že se bude líbit i tak, jak je.

6. díl

“Tady Milan Švorc, studentská kolej … ehm … jaksetotadysakrajmenuje …“
„Milane? Tady je tvoje matka, Pavlína. Možná si na mě ještě pamatuješ. Není to tak dávno, co jsi se mnou bydlel v jednom domě.“ Ozvalo se malinko podrážděně ze sluchátka.
„Ano, samozřejmě si na tebe pamatuju.“ odpověděl Milan unaveně. Zkoušel jsem na tebe zapomenout, ale nejde to, pomyslel si. Tedy ne že by to nebyly hezké vzpomínky, obhajoval si sám u sebe. Ale přesto mi nemusíš volat každý den. Mé spolubydlící to inspiruje k hloupým poznámkám, víš. Nahlas ale řekl jen:
„Co potřebuješ?“
„Chtěla jsem vědět, jak si tam vedeš, co známky a tak.“
„Je to skvělé, vážně. Nemusíš se o mě bát. Učení zvládám bez problémů, přednášky jsou zábavné a profesoři milí.“
„A jaké máš známky?“
„Jedničku, buď bez obav. Mám už hotovou i semestrální práci, jsem v pohodě.“
„A chodíš na přednášky?“
„Jistě, pravidelně“
Skutečnost, že pravidelně ve skutečnosti znamená, že na přednášky chodil, jen dokud nedosáhl nejlepšího možného hodnocení a že už týdny a týdny chodí celé dny po městě a nahání studenty označené lamou, pořádá večírky a mnoho jich navštěvuje, radši zamlčel. Matička má milovaná přeci nemusí vědět všechno, říkal si v duchu.
„A co Adélka? Jak té se vede?“
Stejně dobře jako mně. Vlastně ještě líp. Ona těch večírků pořádá a navštěvuje dvakrát víc než já…
„Vede se jí taky skvěle. Moc jí to herectví baví a hrozně jí to jde.“
Tak moc, že se bojím, aby na mě něco nehrála…
„Tak to je úžasné. Oběma vám moc držíme palce.“
„Děkuju, vyřídím jí to.“
„Představ si, mluvila jsem s Marií a mám spoustu novinek…“
„Vážně? To je zajímavé.“ Hlesl Milan unaveně a mrkl na hodinky. Sakra.
„Jistě. Tak třeba věděl jsi, že-„
„Promiň, mami, musím běžet na přednášku. Měj se, ahoj!“
„Od šesti hodin? To je trochu pozdě…no nevadí, zavolám ti zítra. Ahoj, broučku.“
Uf, to bylo těsné, pomyslel si Milan. A pak šel připravit pití na nadcházející večírek, začínající v šest hodin.

“Tady Adéla Slušná, kolej … hmm … jakjenomjetotady … no, to je jedno.“
„Ahoj Adélko, tady Marie, tvoje mamka. Jak se tam máš?“
Stejně jako včera, předevčírem a před týdnem…
„Dobře, je to tu fajn.“
„Jak jde učení, co profesoři? Povídej, přeháněj…“
„Všichni jsou tu moc milí a vstřícní, mám samé jedničky.“
Až na tu pitomou pantomimu…
„………………..“
„………………“
„Mluvila jsem s Pavlínou Švorcovou, mám tak moc novinek. Víš, že bude mít miminko? A potom že se bude…“
Adéla se podívala na hodinky a potom na Milana. Právě zavěsil.
„Promiň, mami. Musím končit, od šesti mám přednášku. Měj se!“

„A pak mi to prostě zavěsil. Prý má přednášku. Já prostě nevím, co s tím.“
„Já jsem taky před chvílí mluvila s Adélkou. Mít přednášku od šesti? Nevím, jestli jí to mám věřit.“
„Vždycky na ně bylo na oba spolehnutí a zatím to vypadá, že Tonda je mnohem svědomitější.“
„Přesně tak, Adélka byla vždycky tak vzorná a Lenka byla lajdák, a teď se ta Adélka tak změnila… Lenka zůstala doma, na vysokou půjde až později. Je to moje největší opora a podpora.“
„ A co ten její školní prospěch? Už je na tom lépe?“
„ Jasně. Jsem na ní trak hrdá. Má samé jedničky a získala i stipendium. Chce být kuchařka, takže pilně studuje, bude z toho mít tolik peněz na té vysoké… je moc hodná a pilná. Změnila se k lepšímu a má z toho hroznou radost a já s ní.“
„To je skvělé. Můj Tonda je taky perfektní, má tolik znalostí, samé jedničky a sám od sebe se stará o Marečka. Jenom ten Milan…“
„Taky mě to trápí. Asi je to tou společností na kolejích.“
Na druhém konci telefonu bylo chvíli ticho. Pak se ozvalo:
„Teď jsi na to kápla, Maruš. Koupíme jim vlastní domek, bez zařízení, ale jen pro ně. Tam budou mít klid na učení.“

Vynechme dlouhé a nezáživné rozhovory ryze praktického charakteru, protože z nich se nic zajímavé nedozvíme. Důležité ale je, že Marie Slušná a Pavlína Švorcová poskytly neúmyslně svým milovaným dětem prostor nejen k učení, ale i k pořádání nespočetnému množství večírků, večírků a večírků.

Milan to je ale kvítko no krásný!!!

peettrraa napsal:

Milan to je ale kvítko no krásný!!!

njn to se dalo čekat...milan je takhle rozenej..
jj krásny a bez fotek mi to nák ani nevadilo..

7. díl

Ráno raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala…
…půjdu matičko k jezeru, šátečky sobě vyperu…

(Tady by měla být fotka vstávající Pavlíny, ale jaksi se mi někam zatoulala. Doufám, že laskaví čtenáři prominou. A ti nelaskaví mají smůlu.)

Nebyla to však panna, ale Pavlína Švorcová a v uzlu neměla prádlo, ale nervy. A cílem její cesty nebylo jezero za účelem praní prádla (šťastní to simíci), ale kuchyně, a to za účelem konzumace něčeho sladkého, voňavého a hlavně velmi tučného.
Cestou do kuchyně přemítala o důvodu své vzrůstající nervozity. Termín porodu už dávno minul a ona i Antonín (a hlavně já) se obávali, zda je jejich první potomek v pořádku a nestala-li se někde chyba. Zabraná do svých úvah vytáhla z lednice svůj včerejší výtvor a chvilku na něj koukala se zasněným výrazem v očích.



Pak se s chutí dala do jídla. To maličké, které opatrovala, mělo ohromný apetit, takže na její postavě se to snad nijak neprojeví, obhajovala se sama před sebou. Vždyť koneckonců pravidelně cvičí a k tloustnutí nemá sklony. Tvarohový koláč jí ohromně zachutnal, a tak se vydala do obývacího pokoje pro kuchařku, aby ho upekla navečer celé rodině.
Její cesta však skončila nečekaně a pouze několik kroků od knihovničky, a to proto, že dítko, které s sebou nosila, se rozhodlo přijít na denní světlo.
„Antoníne! Antoníne! Poběž sem! Za chvíli budeme mít miminko!“ Pavlína nezaváhala ani na okamžik. Věděla, že Antonín chce bít u toho, až se narodí jeho první dítě.



Pavlínin jasný hlas se donesl o patro víš bez větších problémů. Trojnásobná matka už měla praxi. Antonín, hrající v ložnici-pracovně šachy, se sice seznámil s množstvím příruček pro nadcházející otce, ale přesto začal panikařit.



Okamžitě seběhl dolů a jako zázrakem se stihl po cestě převléct. Paniky se nezbavil, ani když dorazil k Pavlíně. Zmohl se jen na to, že stál v obýváku s přituplým úsměvem na tváři a nevěděl, co dělat a co nedělat a nechal Pavlínu napospas jí samotné. To ale nijak nevadilo, protože Pavlína zvládla všechno bez problémů a zanedlouho vložila dítě do náruče stále přihlouple se tvářícího, ale hrdého otce.






A pak přišlo překvapení. Malý chlapec, Tadeáš, nebyl jediným dítkem, které Pavlína nosila pod srdcem. Za pár okamžiků se narodila drobounká dívenka, která dostala do vínku jméno Evelynn, důkaz tvrzení, že tvarohový koláč funguje i v průběhu těhotenství.




O deset minut později už byl dětský pokoj obohacen o růžovou postýlku, stojící na místě přebalovacího pultu, kterýžto předmět doličný byl přesunut na chodbu. Dvojčátka se tam za chvilku zabydlela a usnula.





A protože na malého Marka už nevyzbyla postýlka, bylo o jeho osudu v blízké budoucnosti rozhodnuto. V ložnici rodičů se konala malá oslava, na níž se dostavila i jedna otravná teenka, která na zahradě fouká bubliny už asi týden a odmítá odejít. Antonínovi se podařilo vykouzlit odkudsi dort. A tak pomohla Pavlína sfouknout svému třetímu synkovi svíčky na dortu a pak ho postavila na zem, odkud mohl pozorovat tři obličeje, s povzbudivým úsměvem zírající jeho směrem.





A tak Markovi nezbylo nic jiného, než vyrůst.




Antonína to natolik potěšilo, že s nadšeným výrazem vyskočil k nebesům, ale naštěstí se zasekl o strop.



Po konzumaci dortu si vzala Pavlína teď už o mnoho samostatnějšího Marka stranou a jemně, ale přesto důrazně ho usadila ke kosmetickému stolku, rozčesala jeho miniafro a udělala z něj solidně vypadajícího jedince. Ještě převléknout a můžeme si jít hrát.





Zbytek dne proběhl poněkud hekticky, ale krmení dvojčátek ani drhnutí domu nebudu dál rozvádět.
Ale večer, když už téměř všichni obyvatelé domu spali (a Antonín opět hrál šachy) seděla na palandě v dětském pokoji malá postavička a horečně přemýšlela.
Jak je možné, že když maminka má černé vlasy a tatínek rezavé, mohou mít jeho dva starší bratři světlé vlasy? A proč říká Tonda tatínkovi Antoníne nebo Tondo a ne tatínku?
Těmito a podobnými úvahami se ta malá postavička zabývala dlouho do noci a když konečně usnula, zdálo se jí o Milanovi, starším bratru a vzoru.






Byl to opravdu dlouhý den.

jj dlpuhý den a taky hezký příbech..

Píšeš moc hezky, přibyla ti čtenářka