Obyčejně neobyčejný život Zuzi Lankové

ÚVOD
Tohle jsou Renata a Radek Lankovi.

Renata je ve znamení berana. Má ráda vaření, však také umí uvařit, upéct a usmažit spoustu skvělých jídel. Miluje děti a zvířata.
Radek se narodil ve znamení blížence, však si jsou také s Renatou hodně blízcí. Má rád skvělá Renatina jídla a stejně jako ona touží mít co nejvíce dětí. Mají totiž aspiraci po rodině. A také dělají spoustu „nezbedností“, jako třeba teď.

A z takové „nezbednosti“ jsem přesně před sedmi lety vznikla i já, Zuzi Lanková.

Ano, dnes mám narozeniny, a ty se naši rozhodli oslavit tím, že se mi pokusí udělat brášku. Ovšem, jsou tu dvě otázky. Jestli to bude bráška a ne sestra a druhá je ta, jestli se jim to povedlo.
A ještě něco o mně. Jsem narozená ve znamení raka Přímo zbožňuju zvířata, a proto mi naši dali psa. Tedy psa ne. Je to fenka a jmenuje se Asta Tady spolu děláme blbiny.

Dostala jsem Astu, když mi byly tři roky. Tehdy se o ni starali spíš rodiče, já jsem se kolem ní motala na nožičkách, které se teprve nedávno naučily chodit, a sem tam jsem ji zatahala za ocas nebo za ucho. Teď se o ni starám většinou já a rodiče mi jen občas s něčím pomůžou.
Asi si už kladete otázku, kde vlastně bydlíme. Nemáme žádnou luxusní vilu ale docela skromný domeček. To je celkový pohled.

První poschodí

Přízemí


*****
Pište komentíky, jak se vám to líbí a jestli mám pokračovat.

Kapitola první
Domeček máme sice malinký a hůř vybavený, ale plánujeme, že až se mi narodí sourozenec, na kterého se moc těším, a začne se batolit, koupíme větší a vybavený líp. Netěším se na něj jen kvůli tomuhle, ale proto, že všechny moje kamarádky sourozence mají, jen já ne. Naši se ovšem nerozhodli oslavit mé narozky jen snahou o bratříčka. Mamča se pustila do pečení dortu. Už když ho pekla, seběhli jsme do kuchyně a nasávali libou vůni.

Ihned poté, jak se vyndal, se roznesla kuchyní tak moc, že než jsem se vzpamatovala a stihla ho vyfotit, mamka ho už naporcovala. Povedlo se mi vyfotit jen půlku.

Ale pak už jsem spěchala ke stolu, aby na mě ještě něco zbylo. Dort byl výbornej, jenom trošku víc sladkej.

Od jídla nás vyrušily podivné zvuky. Ohlédla jsem se, a uviděla jsem Astu, jak hoduje na našem jídelním koši a poočku nás sleduje.

Jakmile zjistila, že jsme si jí všimli, okamžitě vypálila ven a dělala „Já nic, já hodný pejsek.“ Ale pak začala hrabat díru, což hodný pejsek rovněž nedělá. Dostala vynadáno.

Odešla ode mě s nafrněným čenichem a výrazem „Jak ses mi mohla opovážit něco takového udělat?“ To jsem ignorovala a ťapkala zpátky domů. Bylo mi jasné, že tohle se mámě stoprocentně líbit nebude. A taky že jo. Hned, jak jsem vešla do domu, mě máma chytla a spustila.

„Prosímtě, nemůžeš si toho psa hlídat? Máš štěstí, že ten koš nezničila, protože to bys ze svýho kapesnýho musela koupit novej. Takhle mi bude stačit, když ji budeš hlídat. Našla jsem v knihovně knížku o zlozvycích psů a budeme pracovat na tom, aby se tohle už neopakovalo.“ Vytáhla knížku z knihovny a začala číst.

„1)Pokud pes ničí nábytek, kupte mu žvýkátor.“ „Ale ten už má,“skočím mámě do řeči. „To ano. Ale ještě tady píšou: Přesvědčte se, zda chápe, na co je určen. Myslíš, že to ví?“ „Hm, to asi ne,“ uznávám. „Ale jak jí to chceš sdělit?“ ptám se. Táta nás přeruší. „Přestaňte kecat a radši se ohlídněte. Přišla na to i bez vás.“ Ohlídnu se a vidím Astu, jak s nevinným výrazem žvýká svoji červenou žvýkací kostičku, známou také jako žvýkátor. Rozesmějeme se všichni a táta Astu začne chválit. „Ty jsi ale šikovná holka. Pochopila jsi sama, na co žvýkátor je. Ty dvě moje by nad tím seděli do půlnoci.“

„A vůbec, všichni spát. Už je devět Zítra je pondělí a vstáváme všichni v šest. Dobrou noc.“ Tak jdeme. Vznikne sice menší zácpa na schodech, ale po chvilce jsme všichni v postelích. Takže, jak táta pravil před chvilkou. Dobrou noc.

Jejda. Někdo, nejspíš máma, volá na celej barák vstávat, už je šest. Ospale zavolám, že už jdu.

Najdu si pantofle. Jedna je zakopnutá pod postelí, druhá trůní v Astině pelechu. „Tak kde jsi, Zuzi?“ volá zase máma. „Jídlo už je na stole, a jestli si nepospíšíš, táta ti ho sní.“ „Jo, už fakt jdu. Hledala jsem pantofle.“ volám zpátky. Cestou dolů přemýšlím, jestli by mi táta tu snídani fakt snědl. Potom, co začnu jíst, uznám, že asi jo. Je výborná.

Do mého pochutnávání mi náhle začne troubit autobus. To už je osm? Honem běžím nahoru se převléknout a letím do autobusu.

Řidička se na mě podívá „Kde jsi? Už jsem chtěla jet.“ „Promiňte, ale zaspala jsem.“ odpovím a jdu si sednout k mé kamarádce Věrce. Ta se na mě chvilku divně kouká a kousek od školy se mě zeptá „Kde máš aktovku“ „Já jsem si ji zapomněla. To bude malér. Doufám, že třídní bude mít dobrou náladu.“ odpovídám a začnou se mi klepat kolena.

Kapitola druhá
Tak už jsem zase ze školy doma. Jestli vás zajímá, jak jsem dopadla s tou zapomenutou aktovkou (jakože asi ne), tak vám to řeknu. Jednoduše jsem si zašla za třídní do kabinetu a všechno jí vyklopila. Věděla jsem totiž, že má u sebe celou sadu učebnic pro případ, že by někdo nějakou zapomněl. Určitě si ale nemyslela, že bych se za ní připlížila já s tím, že jsem si nechala doma celé své školní vybavení. Přijala to ale celkem dobře, když nepočítám to, že mi dala za úkol vypracovat referát na téma „Moje zájmy“. No, mohlo to dopadnout i hůř. To mi ale stejně nebrání, abych se znechuceně šklebila.

S uděleným referátem jsem se svěřila mámě a vznesla jsem dotaz, zda by mi s tím nepomohla. Neodmítla, tak jsme začaly uvažovat. Máma začala řečnit. „Takže, prvně se rozmysli, o čem budeš psát. Pak si udělej osnovu. Máš? Dobře. A teď začni psát.“ No dobře. Už píšu.

Sakryš, v půlce slova mi dopsala propiska, takže letím nahoru pro jinou. No, ale už jsem stihla zapomenout, co jsem chtěla psát. A ještě k tomu všemu se mi táta pošklebuje. Od televize. A to není fér.

Po usilovném pachtění jsem vítězně zvedla cosi, co se při velké snaze dá označit jako jakž takž dobrá slohovka. To už byl večer a máma kuchtila nějakou dobrůtku. Letěla jsem se do kuchyně pochlubit svým výtvorem. Když jsem přišla, viděla jsem, jak mámě vyrostlo břicho. Jejich snaha se podařila! Super!

Referát byl zapomenut a já jsem se k mámě vrhla a přitiskla jsem se k ní. To už se ujal velení táta. „Renato, pojď, odvezu tě do porodnice. Věci už jsou v autě.“ Jejda, já jsem vám asi ještě neřekla, že máme auto. Táta dostal z práce služební. Takovej starej křáp, kterej jim asi bylo líto vyhodit. Kupodivu je však funkční a v docela dobrým stavu. Takže jsem je doprovodila k autu a zamávala jim.

Pak jsem si ale vzpomněla, že máma vařila. Vtrhla jsem do kuchyně a honem vypla sporák. Jídlo už jsem ale nezachránila, zbyla z něj hromada odporně páchnoucího popela. Štítivě jsem ho popadla a hodila do koše. Po chvíli jsem zjistila, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, protože začala zasmrádat celá kuchyň. Však už Asta s hrůzostrašným zavytím pádila ven z kuchyně. Tak jsem popadla koš a šla ho vysypat do popelnice. Ta naštěstí podobný smrady nepropouští. Ale skutečně nezávidím popelářům, až tu popelnici budou vysypávat. To už ale není moje starost. Koš jsem šla důkladně vymýt, čímž jsem vyhnala Astu z koupelny, kam zašla v bláhovém domnění, že tady se ta odporně páchnoucí věc nebude vyskytovat. Po postavení koše na jeho obvyklé místo jsem si uvědomila, že mám hlad. Vytáhla jsem své oblíbené čipsy značky Lays a začala se sytit.

No, pak jsem šla nahoru, na schodech se málem přerazím o Astu a začínám vzpomínat, kam jsem to vlastně založila budík. Určitě je někde ve skříni.

Po čtvrthodinovém hledání jsem budík našla, natáhla a šla spát. Ještě jsem ho z postele zkontrolovala

a šla spát

Ráno, přesně v 6:00 mě vzbudí budík svým nechutně pronikavým zvoněním. Vylezu a zjišťuju, že mám budík (nevím proč) ve své pantofli. Druhá naštěstí trčí hned vedle ní, takže se nezdržuju hledáním. Cestou do kuchyně se mrknu do ložnice, kde táta právě vylézá z postele.

Jak by asi taky spal, když ten budík probudil svým řinkotem lidi v nejméně kilometrovém okruhu kolem našeho baráku. Máma je ještě v porodnici (to jsem zvědavá, co přiveze domů) a to znamená, že se o svou snídani budu muset postarat sama. Táta je rád, když si uklohní něco poživatelnýho pro sebe. Vytahuju si z ledničky čokopiškoty a usadím se s nimi ke stolu.

Že je tam jím a né jen počítám snad ani nemusím dodávat. Dokonce se stihnu aji včas převlíct a dokonce nezapomenu ani na aktovku. A jedém.

Dopoledne ve škole nějak přetrpím (no představte si, že ten referát jsem musela třídě číst nahlas!) a jen co dojedu domů, řítí se ke mně táta a chrlí ze sebe. „Máš ségru. Jmenuje se Kristýnka. Je zdravá a máma taky. Obě jsou v pořádku. Kristýnka váží tři kila dvacet a měří padesát dva centimetrů.“

To ale není to, čemu se takhle divím. Z čeho jsem takhle vykulená se dozvíte v dalším díle.

Jsem fakt zvedava, z ceho je tak vyjevena